Pojďme si nejdřív vysvětlit, co vlastně znamená pojem red flag, tedy červená vlajka. Nejde o žádný módní trend ani nový výraz ze sociálních sítí. Ve vztazích, ať už romantických, pracovních nebo přátelských, označuje varovný signál. Nenápadné, často přehlížené chování nebo situaci, která by měla vzbudit naši pozornost, a možná i vnitřní poplach. Může to být nevinná poznámka, nečekaný výbuch vzteku, manipulativní otázka nebo přehnaná kontrola.

Zkrátka něco, co nás nutí znejistit. Něco, co cítíme, že není v pořádku, i když to ještě nejsme schopni pojmenovat. A právě o těchto momentech je celé představení.

Proč si choreografka vybrala jako ústřední postavu právě Teda Bundyho?

Originální  choreografka Vendula Poznarová, zakladatelka taneční školy Contemporary – prostor pro tanec, dlouho přemýšlela, jak uchopit téma femicidy a všech jejích vrstev. Nechtěla jít cestou přímého zobrazení domácího násilí, hledala symbol, který by v sobě nesl vše, co varovné signály často znamenají. A právě v příběhu Teda Bundyho našla postavu, která zosobňuje ve svém jednání všechny klasické red flags. Pohledný, sebevědomý, přesvědčivý a přesto smrtelně nebezpečný. Tahle kontrastní kombinace se stala ideálním základem pro pohybové vyjádření znepokojivé pravdy, kterou ženy často cítí, ale neumí nebo nemohou pojmenovat. 

Díky tomuto výjimečnému představení jsme získali vzácnou příležitost k rozhovoru s jednou z tanečnic, která ztvárnila postavu jediné přeživší, “šťastné oběti“ násilného vraha. Jak na inscenaci nahlíží z vlastního pohledu? A co jí práce na tak silném tématu přinesla do osobního života?

Tanečnice z Bohemia Baletu o tom, jaké to je ztvárnit red flags vlastním tělem  a proč je tak těžké říct ne, když cítíme, že bychom měly

Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděla, že představení vychází z příběhu Teda Bundyho? Popravdě – jeho jméno mi nic neříkalo. Takže moje první reakce byla spíš zvědavost. Chtěla jsem si o něm něco zjistit. A čím víc jsem se do jeho příběhu ponořila, tím víc mi běhal mráz po zádech. Člověk nechce věřit, že tohle všechno se opravdu stalo. Že existoval muž, který byl schopný takových činů. A že působil tak sympaticky, že mu ženy věřily.

Připadala vám tematika zpočátku příliš temná, nebo vás naopak přitahovala svou naléhavostí? Zpočátku jsem to brala spíš s nadhledem. Mám tendenci věci zlehčovat, dělat si legraci, hledat v nich odlehčení. Bavilo mě, že děláme žánr pohybového divadla, který není v našem souboru úplně běžný. Až postupem času mi začalo docházet, jak hluboké to celé je. A jak bolestně reálné.

Co pro vás znamená intuice? A ovlivnilo vás zkoušení i v běžném životě? Intuici se snažím vnímat, ale když jste pod tlakem, ve stresu, nebo vás někdo manipuluje, je těžké ji slyšet. Často až zpětně vidíme, že ten vnitřní hlas mluvil, jen jsme ho neposlechly. Ve zkoušení hraju postavu dívky, která jako jediná přežila. Ale upřímně? V reálném životě bych možná nepřežila. Možná bych byla přesně ta, která chce všem pomoct, být hodná, zavděčit se. A pak přehlédne to podstatné.

V představení se upozorňuje na přehlížené red flags. Naučilo vás to vnímat určité situace nebo lidi jinak? Ráda bych řekla, že ano, ale realita je složitější. Pracuji na inscenaci o varovných signálech, a přesto jsem nedávno dala své telefonní číslo cizímu muži jen proto, že jsem chtěla v jeho obchodě vyvěsit plakát. Myslím, že to souvisí s tím, že si často nevěříme – obhajujeme si, že je vše v pořádku, i když cítíme, že není. Red flagy si racionálně omlouváme.

Jaké to je tančit roli „té, co přežila“? Čím víc jsme šli během zkoušení do hloubky, tím víc jsem si uvědomovala, že se tohle může stát komukoliv z nás. Je pro mě důležité nenechat se tématem pohltit. Po zkouškách potřebuji čas sama pro sebe, abych se mohla zase vrátit zpátky – celá.

V inscenaci zaznívá i mluvené slovo. Jaké to bylo kombinovat tanec s výkladem? Byla jsem za tuhle kombinaci vděčná. Myslím, že to divákům pomáhá lépe porozumět, o čem všem vlastně mluvíme – pohybem i slovy.

Co vám osobně choreografie Venduly Poznarové dala – lidsky a profesně? Lidsky mi připomněla, že nikdo není vůči manipulaci imunní. I když si myslím, že „mě by se to netýkalo“, některé situace ve mně zanechaly hlubší stopy, než bych čekala. Profesně mi umožnila poznat nový přístup, choreografii i taneční styly, které jsem si dřív nevyzkoušela.

Je nějaký moment, který vám běhá po zádech i po několika reprízách? Ano. Ten, kdy si uvědomíte, že vám může ublížit i ten, kdo je vám nejblíž. To je moment, který vždy zabolí.

Mluvili jste při zkouškách i o vlastních zkušenostech? Ano, třeba hned poté, co se mi v obchodě stalo něco, co jsem vyhodnotila jako lehkou manipulaci. S Vendulou jsme o tom mluvily. Ale jiné zážitky jsem si nechala pro sebe. Mluvit o nich je těžší, než je ztvárnit na jevišti.

Vnímáte, že inscenace může fungovat jako prevence? Rozhodně ano. Byla bych ráda, kdyby se Jane D. hrála i na školách. Ale nejde o to říkat, že nikomu nemůžeme věřit. Spíš bych chtěla, aby si mladí lidé víc uvědomovali své tělo, své pocity, svůj vnitřní hlas. A aby se naučili mu naslouchat.

V čem je tanec jiný než slova, když jde o vyprávění takto citlivých témat? Tanec není tak doslovný, a v tom je jeho síla. Každý divák v něm může vidět něco jiného – něco, co se ho osobně dotýká. A co třeba nechce nahlas říct, ale skrze náš pohyb to ucítí.

Co byste si přála, aby si z představení odnesly mladé dívky? Aby věděly, že jejich intuice má hodnotu. A že nemusí pomáhat každému, kdo si o pomoc řekne. Někdy je největší síla v tom říct ne.

Setkala jste se s manipulací, kterou jste díky roli dokázala lépe rozpoznat? Ano, ale ne hned. I když se představení zabývá právě tímto tématem, neznamená to, že se tím člověk automaticky obrní. Intuice mi něco napověděla, ale stejně jsem ji neposlechla. A tehdy mi došlo, že manipulátory v sobě máme občas všichni – jen si to nechceme přiznat. A hranice mezi sdílením vlastního pohledu a nátlakem je často hodně tenká.

Cítíte v souboru podporu a prostor mluvit o těžkých tématech? Upřímně – momentálně hlavně všichni doufáme, že zůstaneme zdraví a dostaneme Jane D. na jeviště. Ale ta touha něco změnit v nás rozhodně je.

Jaký vzkaz byste chtěla předat ženám, které někdy potlačily svůj vnitřní hlas? Buďte věrné samy sobě. Vaše hodnota není v tom, kolika lidem se zalíbíte, ale v tom, že znáte samu sebe. A i když vás v životě něco zraní, pořád můžete být silné, vědomé a odvážné.

Rádi byste toto představení viděli naživo? Ještě v této sezóně máte příležitost – první dvě epizody seriálu Episode 1 – Oběť a Episode 2 – Podezření budou uvedeny v rámci komponovaného programu Stories, a to 19. června 2025 od 19:00 v Divadle Komedie.